Když pilot F1 přo vysoké rychlosti v zatáčce ztratí přilnavost zadní části vozu a potom ji bleskovou korekcí řízení zase hned získá, je to úžasný pohled. Když to udělá jenom o trochu méně nebo o trochu později, proklouznou mu pneumatiky, a když moc, proklouznou mu na druhé straně. Celá ta epizoda přitom trvá jenom 3 nebo 4 desetiny sekundy. Běžný řidič by byl už dávno mimo vozovku a nestačil by koukat, protože by si proklouznutí všiml moc pozdě. Jak to tedy smetánka mezi světovými automobilovými závodníky dělá?
DETEKCE
Pilot odhalí, že mu zadní část auta ujíždí do strany, z několika podnětů: z pohybu šasi, který cítí ve středním uchu, z hmatové zpětné vazby volantu a z toho, co vidí. Vizuální data ovšem přicházejí jako poslední. To zpoždění je způsobeno jejich komplexností - mozek potřebuje "čekací dobu" kolem 40 až 60 milisekund na to, aby je zpracoval. U hmatových vjemů je čekací doba kratší, kolem 15 až 20 milisekund, ale signály z předsíně středního ucha, tedy z ústrojí rovnováhy, trvají pravděpodobně pouhou jednu nebo dvě milisekundy.
Bleskové reakce pilota F1 tedy nazačují, že je obzvláště dobře naladěný na svůj vestibulární systém. Jde o sestavu trubiček naplněných tekutinou a umístěnou v uchu různými směry, přičemž při pohybech hlavy tekutina dráždí chloupky v trubičkách a vysílá signál k vestibulárnímu nervu. Tak se do mozku dostávají přesné informace o tom, kterým směrem se hlava pohybuje.
Piloti F1 a běžní řidiči mají pochopitelně tutéž anatomii, ale jezdci F1 mají tendenci být k těmto signálům vnímavější, zatímco normální řidiči spoléhají víc na to, co vidí. To znamená, že větší aktivita středního ucha je nutná předtím, než si všimnou neobvyklého pohybu, který signalizuje, že pneumatika začíná prokluzovat. Pilot F1 to odhalí rychleji: ne proto, že by jeho mozek dostával více dat nebo že by je dostával dříve, ale protože se závodník ze zkušeností naučil dávat větší pozor na informace o pohybu.
INTERPRETACE
U běžného řidiče je dalším krokem to, že si vybere, jak bude reagovat. Psychologové nevědí přesně, jak mozek při rozhodování postupuje, ale i jednoduché úkoly trvají alespoň sto milisekund, tedy desetinu sekundy, a to je příliš dlouhá dobá na to, abyste zabránili proklouznutí gumy. Zdá se, že u pilotů F1 mozek tuto fázi přeskočí, takže se vnímání zkrátí na samotnou reakci, aniž by do toho zasahovalo pracné rohodování. Říká se tomu ideomotorika.
Takové reakce jsou zkratkami v privilegovaných psychologockých systémech a často se vyskytují v situacích, kdy jde o přežití. Vrozená vnitřní kapacita mozku na to, bay mapoval polohu a pohyb těla, se vkládá do ideomotorického systému, který udržuje tělo v rovnováze. Pokud je tato rovnováha náhle porušena, napravíte ji, aniž byste pottřebovali jakékoli vědomé rozhodování, které zabírá čas.
Právě tento zkratkovitý systém pilotovi F1 umožňuje, aby reagoval na porušení rovnováhy vozu prakticky okamžitě, protože se jeho mozek naučil aplikovat tuto dovednost, běžnou při zajišťování vlastní rovnováhy, na auto, a to bezmyšlenkovitou manipulací. Jednoduše řečeno, je to tak, jako by se auto opravdu stalo prodloužením pilotova těla, jak závodníci často tvrdí. Běžní řidiči takovou zkratku nemají, protože jim chybí potřebná zkušenost, talent a praxe.
KOREKCE
Povel otočit koly vzniká v primární mozkové kůře, v centru motoriky, kde jsou umístěna centra aktivující určité svaly. Vzor a spouštěcí moment pro protiřízení (vyrovnání vozidla) je už připraven v paměti a v případě spotřeby se spustí. Je to věc praxe. Na to, aby se údaje zpracovávaly postupně, nezbývá čas, je třeba udělat to okamžitě a v té správné míře. Pokud je proklouznutí tak silné, že je nutné další koriigování, pak pilotovi opět prokáže schopnost "ideomotor"